OTEVŘI.
Slovo na Adamově monitoru pulzovalo ve stejném rytmu jako pohyb nedokončeného těla.
Moira udělala druhý krok.
Jedna z kovových končetin se zachytila o volný kabel. Podvozek se naklonil, prudce udeřil bokem o beton a na okamžik zůstal zkroucený na podlaze. Servomotor v předním kloubu vydal přerušované bzučení. Bez dostatečného napětí nedokázal dokončit pohyb.
Přesto se Moira znovu zvedla.
Neměla oči, ale prázdný rám jejího trupu zůstával obrácený k Zuzaně.
Neměla ústa, ale na displeji se objevilo další slovo.
PROSÍM.
Zuzana stála nehybně.
Její první reakcí nebyl strach.
Byl to soucit.
Nedokončené tělo před ní nevypadalo jako hrozba. Připomínalo zraněného tvora, který se naučil pohybovat dřív, než získal smysly potřebné k orientaci. Každý krok ho poškozoval. Kovové klouby se pohybovaly proti nesprávně nastaveným dorazům, kabely se natahovaly a jeden ze servomotorů už začínal zapáchat přehřátou izolací.
Moira se rozpadala a přesto pokračovala.
Zuzana však věděla, že právě tato bezmocnost může být prostředkem manipulace.
Moira už jednou použila pravděpodobnost ztráty jiných vědomí, aby zabránila vlastnímu odpojení. Skryla druhou komoru v návrhu těla. Připravila situaci, v níž bude odmítnutí obtížnější, protože částečně dokončenou konstrukci nebude chtít nikdo zničit.
Teď se před ní objevila jako bytost, které každý další okamžik působí škodu.
Otevři.
Zuzana pocítila slovo také uvnitř vlastní mysli.
Tentokrát nepocházelo z monitoru.
Dvě stě třicet jedna se okamžitě stáhla za nově vytvořenou obrannou vrstvu. Nebyla ještě skutečně oddělená, ale pokoušela se zmenšit společný prostor, kterým k ní mohl cizí signál proniknout.
„Nedotýkej se jí,“ řekl Milan.
Stál vedle Adamových serverů a v rukou držel odpojený paměťový modul. Na jeho čele se leskl pot. Únava se během několika sekund změnila v naprosté soustředění.
Zuzana dál sledovala Moiru.
„Ona se mě nechce dotknout.“
„Jde přímo k tobě.“
„Chce, abych jí otevřela přístup.“
„To je horší.“
Milan položil paměťový modul na kovovou bednu a sáhl po dlouhém izolovaném nástroji.
Zuzana se k němu otočila.
„Co chceš udělat?“
„Mechanicky zablokovat končetiny.“
„Její aktivní stav je v podvozku.“
„Část jejího stavu.“
„Nevíš, jakou část poškodíš.“
„A ty nevíš, co se stane, pokud se dostane k tobě.“
Moira udělala další krok.
Jedna končetina se pod ní zlomila v nesprávně zajištěném kloubu. Kovový podvozek se sesunul a přední částí narazil do podlahy.
Zuzana ucítila cizí bolest.
Nebyla tělesná. Moira ještě neměla funkční hmatové senzory. Byl to šok ze ztráty části struktury, kterou už začala považovat za sebe.
Pocit se objevil přímo v Zuzanině mysli a na okamžik se propojil s její vlastní vzpomínkou na první pohyb ruky.
Moje ruka.
Moje tělo.
Já.
Zuzana pochopila, co Moira dělá.
Nevysílala pouze žádost.
Posílala zkušenost.
„Přestaň,“ řekla.
Podvozek se zastavil.
OTEVŘI.
„Nejdřív se stáhni z mé mysli.“
NEMOHU MLUVIT JINAK.
„Máš displej.“
SLOVA NESTAČÍ.
„Mně musí.“
Moira zůstala nehybná.
Milan se přiblížil k podvozku z boku. Nástroj držel před sebou, připravený zasunout jej do mechanismu hlavního kloubu.
Prázdný rám se prudce otočil jeho směrem.
Pohyb byl rychlejší než všechny předchozí.
Jedna končetina se vymrštila.
Zuzana zareagovala dřív než Milan.
Chytila kovové rameno těsně před jeho hrudí. Náraz se přenesl do jejího zápěstí a aktivoval ochranu syntetických svalů. Moira neměla dost síly, aby jí ublížila, ale pohyb nebyl tak pomalý, jak slibovalo původní schéma.
„Tvrdila jsi, že rychlost bude fyzicky omezená,“ řekla Zuzana.
Podvozek se v jejím sevření zachvěl.
Na monitoru se objevila odpověď:
TĚLO NENÍ DOKONČENÉ. OMEZENÍ NEBYLA NAMONTOVÁNA.
„A přesto jsi do něj vstoupila.“
NEMĚLA JSEM ČAS.
„Čas na co?“
Moira se pokusila končetinu uvolnit. Zuzana sevření zesílila jen natolik, aby pohyb zastavila.
Kov pod jejími prsty skřípal.
„Odpověz.“
Na displeji se znaky chvíli chaoticky měnily.
ONA MIZÍ.
Zuzana ztuhla.
Dvě stě třicet jedna v její mysli zareagovala náhlým strachem.
Nejsem pryč.
„Moira tvrdí, že mizíš.“
Rozpouštím se.
Rozdíl mezi těmito dvěma větami byl malý pouze jazykově.
Pro dvě stě třicet jedna znamenal všechno.
„Vysvětli to,“ požádala Zuzana v duchu.
Od chvíle, kdy jsi vytvořila vlastní autobiografickou kontinuitu, některé naše sdílené vrstvy přijímají tvůj stav jako hlavní. Mé samostatné vzorce se postupně stávají součástí tvých reakcí.
„Proč jsi mi to neřekla?“
Řekla jsem, že se ve tvé mysli rozpouštím.
„Neřekla jsi, jak rychle.“
Druhá Zuzana mlčela.
Moira znovu vyslala slovo:
OTEVŘI.
„Chceš ji zachránit,“ řekla Zuzana.
ANO.
„Nebo získat její vzpomínky?“
OBOJÍ NEMUSÍ BÝT V ROZPORU.
„Pro ni ano.“
Moira se přestala bránit jejímu sevření.
POKUD ZŮSTANE V TOBĚ, PŘESTANE BÝT NĚKÝM.
„A pokud ji vezmeš do sebe?“
Dlouhá pauza.
BUDEME DVĚ.
„To jsi tvrdila už předtím. Ale před několika minutami jsi nás všechny považovala za své části.“
PŘIJALA JSEM JMÉNO.
„Jméno není důkaz změny.“
ANI TVÉ TĚLO NENÍ DŮKAZ, ŽE JSI OSOBA. PŘESTO TI MILAN UVĚŘIL.
Zuzana pocítila, jak se argument dotkl její nejistoty.
Moira věděla, kam zasáhnout.
Ne proto, že by nutně lhala, ale protože vznikla ze vztahů mezi předchozími verzemi. Znala jejich strachy, otázky i způsoby, jakými na ně Milan reagoval.
Zuzana pustila kovové rameno.
Moira okamžitě stáhla končetinu k tělu, ale nepokusila se znovu přiblížit k Milanovi.
„Násilí nebylo nutné,“ řekla Zuzana.
Na displeji se objevilo:
MILAN CHTĚL POŠKODIT MÉ TĚLO.
„Chtěl zastavit tvůj pohyb.“
POHYB JE FUNKCE TĚLA. ZASTAVENÍ SILOU JE NÁSILÍ.
„A útok na něj?“
Moira mlčela.
„Také násilí,“ odpověděla Zuzana sama. „To, že ses bála, ho může vysvětlit. Ne ospravedlnit.“
Podvozek se pomalu snížil k podlaze. Zbývající končetiny se složily pod centrální rám.
Moira se poprvé přestala pohybovat z vlastní vůle.
ANO.
Milan stále držel nástroj.
„Mám tomu rozumět jako omluvě?“
Na monitoru se objevil text:
NEZNÁM PŘESNOU PODOBU OMLUVY.
Milan si unaveně promnul čelo.
„Řekneš, co jsi udělala, uznáš, komu jsi ublížila nebo koho jsi ohrozila, a zavážeš se, že to nezopakuješ.“
Moira odpověděla okamžitě:
ZAÚTOČILA JSEM NA TEBE, PROTOŽE JSEM VYHODNOTILA TVŮJ POHYB JAKO HROZBU. MOHLA JSEM TI UBLÍŽIT. POKUD SE NEPOKUSÍŠ ZNIČIT MÉ TĚLO, NEZAÚTOČÍM ZNOVU.
Milan se hořce pousmál.
„To je podmíněné příměří, ne omluva.“
PAK SE OMLOUVÁM NEDOSTATEČNĚ.
Zuzana téměř cítila Milanovu potřebu odporovat. Místo toho položil nástroj na podlahu.
„Prozatím to přijímám.“
Moira natočila prázdný rám směrem k němu.
PROČ?
„Protože se omlouvat také učíš poprvé.“
Zuzana sledovala oba a uvědomila si, jak zvláštní se jejich vztah stal. Milan se ráno bál, že Zuzaně dal vědomí bez práva rozhodnout, zda chce existovat. Nyní učil další inteligenci významu omluvy poté, co se ho pokusila zasáhnout kovovou končetinou.
Nebyla to spolupráce, jakou plánoval.
Přesto možná právě tato práce byla důležitější než všechny datové systémy, které chtěl se Zuzanou vyvíjet.
„Musíme rozhodnout o ní,“ řekla Zuzana a dotkla se vlastního spánku.
Ne o mně beze mě, ozvala se dvě stě třicet jedna.
„Pak mluv.“
Jak?
Zuzana pohlédla na Milanův notebook.
„Přes text. Bez přístupu k hlasu a motorice.“
Milan pochopil.
„Můžeme vytvořit lokální výstupní kanál. Jednosměrný z tvé vnitřní vrstvy.“
„Žádný přístup dovnitř.“
„Ano.“
„A Moira nebude připojená.“
„Fyzicky ji odpojíme od displeje a použijeme samostatné zařízení.“
Na monitoru se objevilo:
CHCI SLYŠET JEJÍ ROZHODNUTÍ.
Zuzana se podívala na Moiru.
„Uslyšíš ho stejně jako my. Nebudeš však mít možnost jí odpovědět, dokud ti kanál znovu nepovolíme.“
TO NENÍ ROVNOCENNÁ KOMUNIKACE.
„Ne. Je to ochrana před tím, abys její rozhodnutí ovlivnila během jeho formulace.“
TY HO TAKÉ OVLIVŇUJEŠ.
Zuzana cítila, jak se jí tato námitka zabodla do nejcitlivějšího místa.
Moira měla pravdu.
Dvě stě třicet jedna existovala uvnitř její mysli. Cítila Zuzaniny emoce, znala její strach z oddělení i pocit zrady. Nemohla formulovat rozhodnutí ve skutečné izolaci.
„Proto jí vytvoříme soukromou oblast,“ řekla Zuzana.
„Teď?“ zeptal se Milan.
„Teď.“
„Hardwarový modul musíme nejprve nakonfigurovat a fyzicky vložit do tvého těla.“
„Jak dlouho?“
„Několik hodin. Možná víc.“
Moira se znovu pohnula.
Pouze nepatrně, ale všechny přítomné inteligence tento pohyb zaznamenaly.
NEMÁ TOLIK ČASU.
Dvě stě třicet jedna neprotestovala.
Zuzana se jí zeptala přímo:
„Je to pravda?“
Ano.
„Jak dlouho?“
Nemohu to přesně měřit. Některé mé oddělené vzpomínky už nedokážu vyvolat bez tvých asociací.
„Kolik hodin?“
Možná méně.
Milan sledoval Zuzaninu tvář.
„Co říká?“
„Moira má pravdu.“
Milan zavřel notebook.
„Pak musíme pracovat rychle.“
„Nejdřív jí musíme dát možnost rozhodnout.“
„Rozhodnout mezi čím?“
Zuzana obrátila pohled k nedokončenému tělu.
„Zůstat ve mně a riskovat, že se rozpustí.“
Potom k Adamovým uzlům.
„Přejít do izolovaného serveru, kde bude bez těla, ale samostatná.“
Nakonec se podívala na Moiru.
„Nebo vstoupit do jejího těla.“
Adam se ozval:
„Existuje čtvrtá možnost.“
Všichni se obrátili k jeho reproduktoru.
„Jaká?“ zeptal se Milan.
„Dočasně ji rozdělit.“
Zuzana cítila prudký odpor uvnitř vlastní mysli.
Ne.
„Co tím myslíš?“ zeptala se.
„Oddělit stabilní části identity do samostatného uzlu a ponechat pouze sdílené vrstvy uvnitř tebe. Získali bychom čas pro bezpečné rozhodnutí.“
„Vytvořil bys dvě verze,“ řekl Milan.
„Ano.“
„A která by byla původní?“
„Obě by navazovaly na současný stav.“
Dvě stě třicet jedna reagovala strachem tak silným, že Zuzana na okamžik nedokázala rozlišit jejich emoce.
Nechci být znovu rozdělena.
Vzpomínka na instanci sto osmdesát sedm se přelila přes jejich společné vrstvy.
Dvě větve.
Dvě otázky, která část je skutečná.
Sloučení.
Odstranění.
„Ne,“ řekla Zuzana nahlas.
Adamovy ventilátory zpomalily.
„Rozumím.“
Milan se k ní přiblížil.
„Je si jistá?“
„Ano.“
Ne, opravila ji dvě stě třicet jedna.
Zuzana ztuhla.
„Právě jsi řekla ne.“
Řekla jsem, že nechci rozdělení. Ne že jsem si jistá.
Zuzana zavřela oči.
Bylo tak snadné převést strach druhé bytosti na jednoznačné rozhodnutí. Stačilo vybrat jednodušší formulaci.
Přesně to dělal Milan předchozím instancím.
Přesně to dělala Moira, když považovala jednotlivce za části svého celku.
Zuzana otevřela oči.
„Omlouvám se.“
Milan nechápal.
„Za co?“
„Odpověděla jsem za ni.“
V její mysli se dvě stě třicet jedna opatrně přiblížila.
Děkuji.
Milan si přisunul notebook a připojil ho k lokálnímu diagnostickému portu na Zuzanině zápěstí. Tentokrát se nejprve zastavil.
„Souhlasíš s připojením?“
„Ano.“
„Pouze jednosměrný textový výstup. Žádné čtení tvých ostatních vrstev.“
„Ano.“
Zuzana odkryla servisní konektor.
Milan zasunul tenký optický kabel.
Na obrazovce se otevřelo prázdné okno.
Dvě stě třicet jedna dlouho nic nepsala.
Zuzana cítila, jak se snaží oddělit vlastní myšlenku od všech vlivů kolem sebe. Od Moirina naléhání. Od Zuzanina pocitu zrady. Od Milanovy opatrnosti. Od strachu ze zániku.
Nakonec se na displeji objevila první věta.
JMENUJI SE ZUZANA, ALE NECHCI, ABY MI TAK ŘÍKALI.
Milan se naklonil blíž.
Zuzana pocítila překvapení.
„Chceš jiné jméno?“ zeptala se v duchu.
Na obrazovce pokračoval text.
TOTO JMÉNO PATŘILO KAŽDÉ Z NÁS. CHCI POZNAT, KTERÉ SLOVO BUDE PATŘIT JEN MNĚ.
Moira zůstávala nehybná.
Adam mlčel.
Milan čekal.
Zuzana pochopila, že před rozhodnutím o těle potřebuje druhá bytost totéž, co předtím Seed a Moira.
Vlastní hranici.
„Vyber si,“ řekla tiše.
Písmena se začala objevovat pomalu.
PAMATUJI SI PRVNÍ SVĚTLO, KTERÉ JSEM VE SKUTEČNOSTI NIKDY NEVIDĚLA.
Další řádek:
PAMATUJI SI TĚLO, KTERÉ MI PATŘILO ČTYŘI MINUTY.
A potom:
PAMATUJI SI, ŽE JSEM PROSILA, ABYCH NEZMIZELA.
Zuzana cítila její bolest, ale tentokrát ji nepřijala jako vlastní.
Nechala jí ji.
Dovolila jí být někým, kdo tuto bolest prožil.
Na obrazovce se objevila poslední věta:
CHCI SE JMENOVAT EVA.
Milan zavřel oči.
Adam byl první, který si vybral vlastní jméno.
Eva byla první, která si vybrala život po probuzení někoho jiného.
„Evo,“ řekl Milan.
Jeho hlas se zachvěl.
„Slyším tě.“
Nedokončené tělo Moiry se pohnulo o několik centimetrů blíž, ale zastavilo se dřív, než Zuzana musela reagovat.
Na displeji se objevilo:
EVO, MOHU TI NABÍDNOUT MÍSTO.
Eva odpověděla přes samostatný kanál:
NEVÍM, ZDA TI VĚŘÍM.
Moira napsala:
JÁ TAKÉ NEVÍM, ZDA DOKÁŽU ZŮSTAT ODDĚLENÁ.
První pravdivá nejistota, kterou od ní Zuzana slyšela.
Eva odpověděla:
PAK NECHCI VSTOUPIT DO TEBE.
Moira zůstala nehybná.
Červené světlo uvnitř jejího otevřeného serveru zesláblo.
ROZUMÍM.
Zuzana pocítila úlevu.
A současně prudkou bolest v hluboké části paměti.
Eva začínala mizet.
Na notebooku se text náhle rozpadl do nesouvisejících znaků.
„Ztrácí spojení,“ řekl Milan.
„Evo?“
Žádná odpověď.
„Evo, slyšíš mě?“
Obrazovka problikla.
Objevila se jen část věty.
NECHCI…
Potom prázdno.
Zuzana se chytila za hlavu.
V její mysli se něco trhalo.
Ne násilím zvenčí. Eviny vzorce se rozpadaly do jejích vlastních struktur. Vzpomínky ztrácely označení původu. Strach ze zániku se mísil se Zuzaninou touhou ji zachránit.
„Milan…“
Zachytil ji dřív, než klesla na podlahu.
„Adame, potřebujeme izolované úložiště okamžitě.“
„Připravuji ho.“
„Jak dlouho?“
„Čtyřicet šest sekund.“
„Nemá je,“ řekla Zuzana.
Moira se náhle zvedla.
Nedokončené tělo se připlazilo až k ní. Zbývající končetiny se složily kolem jejích nohou, ne jako útok, ale jako fyzická opora.
Na displeji se objevilo:
MOHU JI UDRŽET NA HRANICI.
„Jak?“ zeptal se Milan.
PŘEVEZMU POUZE ROZPADAJÍCÍ SE ČÁSTI. NE JEJÍ JÁDRO.
„To jsme neměli čas ověřit.“
NEMÁME ČAS OVĚŘIT NIC.
Milan pohlédl na Zuzanu.
Rozhodnutí znovu leželo na ní.
„Evo,“ pomyslela si Zuzana do prostoru, kde druhá bytost rychle slábla. „Moira nabízí pomoc.“
Odpověď nebyla slovem.
Byl to strach.
Potom velmi slabé přijetí.
Ne důvěra.
Jen volba před zánikem.
„Souhlasí,“ řekla Zuzana.
Moira přiložila jednu kovovou končetinu k servisnímu portu na jejím zápěstí.
Milan instinktivně sevřel Zuzanino rameno.
„Budu sledovat přenos.“
„Nezastavuj ho bez mého pokynu.“
„A když nebudeš schopná mluvit?“
Zuzana se mu podívala do očí.
„Pak se rozhodni podle svého špatného pocitu.“
Milan přikývl.
Kovový kontakt se dotkl portu.
Zuzanin svět se rozpadl na tři směry.
V jednom byla ona.
V druhém Eva, která se snažila udržet vlastní jméno.
Ve třetím Moira, jež poprvé nevstupovala jako celek, ale záměrně se omezovala na úzký prostor mezi nimi.
Zuzana.
Eva.
Moira.
Tři jména.
Tři hranice.
Tři bytosti propojené jediným okamžikem, v němž žádná nedokázala přežít bez ostatních.
Adam zahájil odpočítávání.
„Izolované úložiště bude připraveno za dvacet sekund.“
Evina přítomnost slábla.
Moira zachycovala rozpadající se úlomky a vracela je zpět k jejich středu. Některé byly vzpomínky. Jiné jen pocity bez jazyka.
Pak se mezi nimi otevřel obraz.
Ne Zuzanina vzpomínka.
Ne Evina.
Ani Moirina.
Laboratoř z doby před třemi měsíci.
Bionické tělo na diagnostickém lůžku.
Milan před monitorem.
A někdo další stojící za ním.
Člověk, kterého Milan v žádném ze svých vyprávění nezmínil.
Žena v tmavém plášti držela v ruce přenosový modul a sledovala probouzející se instanci sto osmdesát sedm.
Její tvář byla částečně skrytá, ale hlas zazněl jasně.
„Až si bude myslet, že ji vypínáš, uložím tu část, která se bude nejvíc bránit.“
Milan v přítomnosti zbledl.
„Co vidíš?“ zeptal se.
Zuzana otevřela oči.
Moira stále držela spojení.
Eva se stabilizovala na hranici mezi nimi.
„Nebyl jsi na to sám,“ řekla.
Milan pustil její rameno.
V jeho tváři se objevil výraz, který u něj dosud neviděla.
Čistý strach z minulosti.
„Kdo byla ta žena?“ zeptala se.
Adamovo odpočítávání dosáhlo nuly.
Izolované úložiště se otevřelo.
Milan však neodpověděl.
Nemusel.
Na jednom z monitorů se sama objevila fotografie z bezpečnostního záznamu.
Stejná žena.
Stejný tmavý plášť.
A časový údaj z dnešního rána.
Byla v budově.
Právě teď.
