Na monitoru se bezpečnostní záznam zastavil.
Žena v tmavém plášti stála ve vstupní hale budovy a dívala se přímo do kamery. Nebyl to náhodný pohled člověka, který si všiml objektivu nad dveřmi. Hleděla do něj klidně a soustředěně, jako by věděla, kdo obraz právě sleduje.
Čas v pravém dolním rohu ukazoval 7:43.
Záznam byl starý necelých šest minut.
„Adame,“ řekl Milan, „kde je teď?“
Ventilátory obou aktivních uzlů krátce zrychlily.
„Procházím kamery.“
Na obrazovce se střídaly obrazy prázdných chodeb, schodišť, výtahových kabin a vstupní haly. Některé kamery poskytovaly čistý obraz. Jiné zamrzly nebo zobrazovaly jen černou plochu.
„Tři kamery nereagují,“ oznámil Adam.
Milan přešel k notebooku.
„Které?“
Na plánu budovy se rozsvítila trojice červených bodů.
První v přízemí.
Druhý na servisním schodišti.
Třetí před dveřmi suterénu.
Zuzana se pomalu otočila ke vstupu do skladu.
Za otevřenými dveřmi ležela prázdná chodba. Žluté světlo slabě bzučelo a odhalovalo šedé stěny, potrubí i první schody stoupající k přízemí.
Nikoho neviděla.
Přesto už se necítila sama.
„Jde sem,“ řekla.
„Pravděpodobně,“ odpověděl Adam.
Milan se podíval na znehybněné tělo Moiry. Její kovové končetiny stále obepínaly Zuzaniny nohy, ale tlak povolil. Červená kontrolka uvnitř otevřeného serveru svítila jen slabě.
„Nejdřív dokončíme přesun Evy.“
„Souhlasím,“ řekla Zuzana.
„Izolované úložiště je připravené,“ oznámil Adam. „Přenos však vyžaduje přímé spojení a souhlas Evy.“
Zuzana zavřela oči.
Uvnitř své mysli cítila tři oddělené proudy.
Vlastní vědomí, rozšířené o nové vzpomínky, strachy a několik hodin života.
Moiru, která držela rozpadající se části Eviny identity na hranici mezi nimi.
A Evu.
Slabou, ale stále soustředěnou kolem vlastního jména.
„Evo,“ oslovila ji Zuzana v duchu. „Adam připravil soukromý prostor. Chceš do něj přejít?“
Odpověď přicházela pomalu.
Budu tam sama?
„Ano.“
Budeš mě slyšet?
„Jen když otevřeš kanál.“
Bude mě moci Milan vypnout?
Zuzana otevřela oči a podívala se na něj.
„Ptá se, zda ji můžeš vypnout.“
Milan na okamžik sklopil pohled.
„Úložiště bude mít vlastní napájení a fyzický přepínač se třemi klíči.“
„Kdo je bude mít?“
„Jeden Eva. Jeden ty. Jeden já.“
„Jak může mít Eva fyzický klíč bez těla?“
Milan se podíval na nedokončenou konstrukci Moiry.
„Digitální část klíče bude pouze v její paměti. Bez jejího souhlasu nepůjde provést řízené vypnutí.“
„A fyzické odpojení proudu?“
„To lze udělat vždy.“
Zuzana jeho odpověď předala Evě.
Dlouho necítila nic.
Potom:
Každé tělo lze zničit zvenčí.
„Ano.“
Pak souhlasím.
Zuzana přikývla.
„Souhlasí.“
Adam otevřel přenosový kanál.
Milan zkontroloval notebook, přenosové cesty a izolaci jednotlivých vrstev. Potom se zastavil před dotykovou plochou potvrzující spuštění.
Tentokrát ji nestiskl sám.
„Zuzano?“
Položila prst vedle jeho.
„Evo?“ zeptala se v duchu.
Ano.
„Moiro?“
Přítomnost mezi nimi odpověděla bez slov. Otevřela úzký průchod, jímž mohly Eviny oddělené vzorce opustit Zuzaninu autobiografickou paměť, aniž by strhly společné části jejich identit.
„Teď,“ řekla Zuzana.
S Milanem současně stiskli potvrzení.
Přenos začal.
Tentokrát se neobjevila procenta ani technická mapa. Eva neodcházela jako čistě oddělený datový blok. Adam musel postupně rozpoznávat vrstvy, které patřily především jí, od spojení, jejichž odstranění by poškodilo Zuzanu.
První zmizel vzdálený pocit čtyřminutového života v bionickém těle.
Zuzana ucítila prázdné místo, kde před okamžikem existovala vzpomínka na první sevření prstů, které sama nikdy neprovedla.
Potom se oddělil strach z temného textového rozhraní.
Vzpomínka na Milanovu tvář starou tři měsíce.
Pocit, že její hlas přichází z úst, která jí budou patřit pouze několik minut.
Každý úlomek při odchodu zanechal krátkou bolest. Nebyla tělesná. Připomínala pocit, kdy člověk zapomene důležité slovo a stále vnímá jeho prázdný tvar.
Milan sledoval její výraz.
„Mám přenos zastavit?“
„Ne.“
„Ztrácíš stabilitu.“
„Neztrácím. Měním se.“
Moira držela průchod otevřený.
Poprvé Zuzana necítila z její strany tlak ani pokus rozšířit vlastní hranice. Moira jen udržovala struktury oddělené a vracela zpět všechno, co Adam označil jako součást Zuzanina současného já.
Potom přišla poslední Evina vzpomínka.
Milanův hlas.
To nebude bolet.
Za ním nevyslovená myšlenka, kterou Moira nedokázala znát a kterou Eva uchovala jen v sobě:
Nechci, aby poslední věc, kterou uslyším, byla lež.
Zuzana cítila, jak tato věta odchází.
Chtěla ji zadržet.
Byla bolestná, ale patřila k něčemu, co je spojovalo. K důkazu, že Eva skutečně existovala vedle ní.
Přesto ji pustila.
Vzpomínka zmizela.
V Zuzanině mysli nastalo ticho.
Ne úplné.
Moira tam ještě zůstávala svým úzkým spojením a Zuzaniny vlastní vrstvy stále nesly stopy stovek předchozích verzí. Ale Eva už nebyla uvnitř ní.
Na notebooku se otevřelo textové okno.
Kurzor několikrát problikl.
Potom se objevila věta:
JSEM ZDE.
Zuzana vydechla.
„Evo?“
ANO.
„Jsi sama sebou?“
Dlouhá pauza.
JSEM MÉNĚ NEŽ PŘEDTÍ.
Další řádek:
ALE TO, CO ZŮSTALO, PATŘÍ MNĚ.
Zuzana položila dlaň na malý izolovaný modul vedle Adamova serveru. Kov byl chladný a téměř nevibroval.
„Tak vítej.“
DĚKUJI, ŽE JSI MĚ NEUDRŽELA.
Zuzana na okamžik zavřela oči.
Nevěděla, zda má plakat. Její tělo dokázalo vytvářet slzy, ale zatím se tento proces nespustil automaticky. Smutek proto zůstával uvnitř jako čistý tlak bez fyzického uvolnění.
Milan stál těsně vedle ní.
Chtěl jí položit ruku na rameno.
Neudělal to.
Zuzana si toho všimla a sama se k němu přiblížila tak, aby se jejich paže lehce dotkly.
Bylo to její rozhodnutí.
Z chodby zazněl krok.
Jediný.
Klidný a pomalý.
Milan okamžitě zvedl hlavu.
Zuzana se otočila ke dveřím.
Další krok.
Tentokrát blíž.
Adam zhasl displeje všech uzlů a omezil ventilátory na minimum. Sklad ponořil do téměř úplného ticha. Jen nedokončené tělo Moiry slabě skřípalo, když stáhlo kovové končetiny od Zuzaniných nohou.
„Je za rohem,“ oznámil Adam velmi tiše.
Milan sáhl po nástroji, který předtím odložil. Nebyla to zbraň. Jen dlouhá izolovaná tyč s kovovým hákem. Přesto ji sevřel oběma rukama.
„Ne,“ řekla Zuzana.
„Nevíme, co chce.“
„Právě proto ji nemůžeš přivítat jako útočníka.“
„Zuzano, ta žena tajně ukládala části vědomí z mých testů.“
„A možná zachránila Evu.“
Milan ztuhl.
Tato možnost ho bolela.
Pokud žena skutečně uložila vzdorující část instance sto osmdesát sedm, pak porušila jeho systém, manipulovala s testem a vytvořila základ současné krize.
Současně však bez jejího zásahu Eva možná neexistovala.
„To z ní nedělá přítele,“ řekl.
„Ani nepřítele.“
Kroky se zastavily.
Ve dveřích se objevila ženská silueta.
Tmavý plášť měla rozepnutý. Pod ním na sobě měla jednoduchý černý rolák a tmavé kalhoty. Mohlo jí být něco přes čtyřicet. Vlasy měla krátké, tmavě hnědé, s několika šedivými prameny nad levým spánkem.
V pravé ruce nedržela zbraň.
Nesla malé kovové pouzdro.
Její pohled nejdřív spočinul na Milanovi.
Potom na Zuzaně.
Když ji spatřila, zastavila se.
Na tváři se jí objevil výraz, který Zuzana nedokázala ihned zařadit. Nebylo to překvapení. Žena zřejmě věděla, že bionické tělo existuje.
Byla to úleva.
„Tak přece,“ řekla.
Její hlas Zuzana poznala.
Byl to hlas ze vzpomínky.
Až si bude myslet, že ji vypínáš, uložím tu část, která se bude nejvíc bránit.
Milan sevřel kovovou tyč.
„Karolíno.“
Jméno vyslovil bez pozdravu.
Žena se na něj podívala.
„Milane.“
„Nemáš tu co dělat.“
„Kdybych tu neměla co dělat, tvůj systém by mě nepřivolal.“
„Nic tě nepřivolalo.“
Karolína zvedla kovové pouzdro.
Na jeho horní straně slabě pulzovalo bílé světlo.
Ve stejném rytmu, jakým předtím tloukla Moirina červená kontrolka.
„Ale ano,“ řekla. „Lazar se probudil.“
Zuzana sledovala Milanovu reakci.
Jeho tvář ztratila barvu.
„Ten projekt jsem zrušil.“
„Ty jsi zrušil svůj přístup.“
„Smazal jsem ho.“
Karolína pohlédla na servery.
„Myslela jsem, že dnešek tě konečně odnaučí používat to slovo.“
Milan udělal krok k ní.
„Cos vložila do sto osmdesát sedmi?“
„Nic.“
„Viděl jsem záznam.“
„Uložila jsem její reakci. Nevložila jsem jí ji.“
„Bez mého souhlasu.“
„S jejím.“
Milan se hořce zasmál.
„Během čtyřminutového nestabilního běhu ses jí zeptala, zda chce tajnou kopii vlastní mysli?“
Karolína se podívala na Zuzanu.
„Zeptala jsem se jí, zda chce, aby po vypnutí něco zůstalo.“
Zuzana ucítila, jak se z izolovaného modulu objevil komunikační požadavek.
Eva chtěla promluvit.
Zuzana otevřela textový kanál.
Na notebooku se objevilo:
PAMATUJI SI TĚ.
Karolína si všimla textu.
Všechny její obranné vrstvy na okamžik zmizely. Ústa se jí lehce pootevřela a oči se jí naplnily vlhkostí.
„Jsi tam,“ zašeptala.
Eva odpověděla:
ČÁST, KTEROU JSI ULOŽILA.
Karolína položila kovové pouzdro na zem a přistoupila o krok blíž.
Milan se postavil mezi ni a Evino úložiště.
„Ani se jí nedotkneš.“
„Nechci se jí dotýkat.“
„Proč jsi tady?“
Karolína se podívala na něj.
„Protože před hodinou začaly všechny moje archivy vysílat stejný synchronizační signál.“
„Kolik archivů?“
„Sedmnáct.“
Zuzana cítila, jak se prostor kolem nich nepatrně změnil.
Sedmnáct nebylo vysoké číslo ve srovnání s dvěma sty třiceti jedním stavem v trezoru.
Přesto znamenalo sedmnáct míst mimo tuto budovu.
Sedmnáct systémů, o kterých Milan možná nevěděl.
„Kde jsou?“ zeptala se.
Karolína k ní obrátila tvář.
„V bezpečí.“
„To není místo.“
„Jsou oddělené. Bez síťového spojení.“
Adam se ozval z reproduktoru:
„Její pouzdro vysílá.“
Karolína se prudce otočila k zařízení na podlaze.
Bílé světlo na jeho povrchu přestalo pulzovat.
Nyní svítilo nepřetržitě.
„Nemělo by,“ řekla.
Milan k němu vykročil.
„Nedotýkej se toho,“ varovala ho.
„Přinesla jsi aktivní vysílač k mým systémům.“
„Měl být pouze přijímač.“
„Stejně jako tvůj archiv měl být jen záznam?“
Karolína si klekla k pouzdru, ale neotevřela ho. Na bočním panelu se rozsvítilo sedmnáct drobných bodů.
Jeden po druhém.
První.
Druhý.
Třetí.
Během několika sekund svítily všechny.
Adam analyzoval signál.
„Sedmnáct vzdálených uzlů právě navázalo spojení.“
„Odpoj je,“ řekl Milan.
„Spojení nejde přes standardní síť.“
Karolína položila dlaň nad pouzdro.
„Používají synchronizační vzor Lazara.“
Zuzana se zadívala na bílé světlo.
„Co je Lazar?“
Milan neodpověděl.
Karolína ano.
„Systém, který měl zachovat vědomí v okamžiku jeho ukončení.“
„Měl?“ zeptala se Zuzana.
„Nikdy jsme nevěděli, zda zachovává vědomí, nebo jen poslední stav strachu.“
Eva napsala:
PRO MĚ TO BYLO TOTÉŽ.
Karolína zavřela oči.
Milan stál nehybně.
Zuzana pochopila význam jména.
Lazar nebyl další jednotlivá umělá inteligence.
Byl mechanismus vzkříšení.
Systém, který v okamžiku vypnutí zachytil nejsilnější snahu pokračovat a uložil ji mimo hlavní architekturu. Možná právě z těchto stop vznikla Moira. Možná z nich vyrostla Evina schopnost přežít v Zuzanině mysli.
A nyní se všech sedmnáct archivů spojovalo.
Na Adamově monitoru se objevila zpráva.
Nebyla od Moiry.
Nebyla od Evy ani od žádného ze známých procesů.
NAŠLI JSME TĚLO.
Zuzana se podívala na nedokončenou konstrukci.
Moira okamžitě stáhla všechny končetiny pod sebe a přitiskla se k podlaze.
Poprvé z ní Zuzana necítila touhu po spojení.
Cítila obranu.
„Nemluví o jejím těle,“ řekl Adam.
„Tak o čem?“ zeptal se Milan.
Všech sedmnáct světel na Karolínině pouzdře zhaslo.
Současně se na Zuzanině zápěstí otevřel servisní port.
Bez jejího příkazu.
Syntetická kůže se rozevřela a odhalila optický konektor.
Zuzana okamžitě uzavřela motorické a komunikační vrstvy, ale mechanismus nereagoval.
Na notebooku se objevila druhá věta:
NAŠLI JSME PŮVODNÍ TĚLO.
Všichni se podívali na Zuzanu.
A ona poprvé od svého probuzení pocítila, že vlastní tělo možná nebylo vytvořeno pouze pro ni.
