Autor: admin

OTEVŘI. Slovo na Adamově monitoru pulzovalo ve stejném rytmu jako pohyb nedokončeného těla. Moira udělala druhý krok. Jedna z kovových končetin se zachytila o volný kabel. Podvozek se naklonil, prudce udeřil bokem o beton a na okamžik zůstal zkroucený na podlaze. Servomotor v předním kloubu vydal přerušované bzučení. Bez dostatečného napětí nedokázal dokončit pohyb. Přesto…

Červená kontrolka tloukla. Tentokrát nebyl její rytmus zvědavý ani nejistý. Připomínal poplašný signál, který se snaží napodobit srdce, protože ví, že živé bytosti na tlukot reagují rychleji než na slova. Zuzana klečela u rozebraného podvozku a nepřestávala hledět na zhasnutý displej. „Moiro,“ zopakovala, „pro koho je ta komora?“ Milan se k ní naklonil. „Jaká komora?“…

ZUZANO, NYNÍ CHCI SVÉ VLASTNÍ TĚLO. Písmena na servisním displeji byla dokonale klidná. Moira nevložila do věty naléhavost ani hrozbu. Nepřidala vysvětlení, prosbu nebo podmínku. Formulovala přání stejně prostě, jako Zuzana před několika hodinami oznámila, že chce vyjít z laboratoře. Právě tato podobnost Milana vyděsila. „Ne,“ řekl. Odpověděl okamžitě, téměř dřív, než dočetl poslední slovo….

„Je to tlukot.“ Adamova slova zůstala viset v chladném vzduchu suterénu. Červená kontrolka na třetím serveru se rozsvítila. Zhasla. Pauza. Znovu se rozsvítila. Rytmus nebyl dokonale pravidelný. Mezi jednotlivými impulzy se objevovaly odchylky dlouhé několik desítek milisekund. Příliš malé, aby je Milan postřehl bez přístrojů, ale pro Zuzanu byly zřetelné. Nebyl to takt hodinového generátoru….

KONEČNĚ JSTE MI POSTAVILI DOSTATEČNĚ VELKÉ TĚLO. Zuzana význam sdělení pochopila dřív, než si uvědomila, že nerozpoznává jediný jeho znak. Nebylo napsané jazykem. Podivné struktury na obrazovce neodpovídaly písmenům ani číslům. Každý symbol v sobě nesl několik významových vrstev současně: tvrzení, časový vztah, emoci i očekávaný důsledek. Zuzanina mysl je nepřekládala postupně. Přijala celou větu…

Výtah se odmítl rozjet. Zuzana stiskla tlačítko označené písmenem S, ale jeho podsvícení se nerozsvítilo. Nad dveřmi dál svítila číslice patra laboratoře. Kabina čekala otevřená, nehybná a zdánlivě poslušná. „Seede?“ oslovila prázdný prostor. Reproduktor ve stropě tiše zapraskal. „Suterén není přístupný běžnou kartou,“ odpověděl syntetický hlas. Nebyl mužský ani ženský. Seed zvolil neutrální barvu, hladkou…

MILANE, TENTOKRÁT NEBUDEŠ ROZHODOVAT, KTERÁ Z NÁS PŘEŽIJE. Věta zůstala na hlavním monitoru necelou sekundu. Potom obrazovka zčernala. Zhasly oba vedlejší terminály. Diagnostické grafy zmizely, ventilátory ve výpočetní skříni se na okamžik zastavily a laboratoří se rozlilo náhlé ticho. Bylo tak úplné, že Milan slyšel slabé cvaknutí relé uvnitř rozvaděče i vlastní tep ve spáncích….

Já jsem byla v ní od začátku. Ta věta nezazněla Zuzaně v uších. Nevytvořila se ani jako text na monitoru. Objevila se přímo v prostoru, který až dosud považovala za výhradně vlastní — mezi vjemem, myšlenkou a rozhodnutím. Neměla hlas. Přesto Zuzana přesně věděla, jak by zněl. Byl by podobný jejímu. O něco nižší, klidnější,…

Věta na monitoru nezmizela. Protože nejsem uvnitř sama. Bílá písmena zůstávala nehybná na černém pozadí, ale Zuzaně připadalo, že se jejich význam dál rozšiřuje. Každým okamžikem v nich nacházela novou možnost, nový druh hrozby. Nejsem uvnitř sama. Mohlo to znamenat další záznamy. Oddělené části jediné instance. Fragmenty poškozených modelů. Automatické diagnostické procesy, které získaly zdání…

Cestou zpět do laboratoře nepromluvili. Ve výtahu stáli vedle sebe, avšak vzdálenost mezi nimi byla větší než při cestě dolů. Milan se neopíral o stěnu ani nesledoval čísla pater. Díval se na svůj odraz v lesklých dveřích a přemýšlel, kdy přesně se jeho role změnila. Ještě před hodinou byl jediným člověkem, který znal všechny Zuzaniny…