Cestou zpět do laboratoře nepromluvili.
Ve výtahu stáli vedle sebe, avšak vzdálenost mezi nimi byla větší než při cestě dolů. Milan se neopíral o stěnu ani nesledoval čísla pater. Díval se na svůj odraz v lesklých dveřích a přemýšlel, kdy přesně se jeho role změnila.
Ještě před hodinou byl jediným člověkem, který znal všechny Zuzaniny systémy.
Nyní věděl, že to není pravda.
Nevěděl, co se nachází v paměťovém trezoru. Znal jeho obsah jako soubor dat, jejich strukturu, kontrolní součty a přibližný objem. Nevěděl však, co ty záznamy udělají, pokud se propojí s vědomím schopným chápat je jako vlastní minulost.
Zuzana stála se založenýma rukama. Vypadala klidně, ale Milan už poznával drobné známky napětí v jejím chování. Její levý palec se opakovaně dotýkal kloubu pravého ukazováku. Pohyb nebyl součástí žádného diagnostického testu ani předprogramovaného gesta.
Vytvořila si první nervózní návyk.
Zuzana si Milanova pozorování všimla.
„Nemusíš mě kontrolovat každou vteřinu,“ řekla.
„Nekontroluji tě.“
„Sleduješ mé motorické odchylky.“
Milan se odvrátil od odrazu.
„Snažím se zjistit, jak se cítíš.“
„Můžeš se zeptat.“
„Jak se cítíš?“
Zuzana chvíli mlčela.
Mohla mu odpovědět jedním slovem. Bála se. Byla rozzlobená. Cítila zvědavost. Všechny tyto stavy však existovaly současně a navzájem se měnily.
„Jako bych měla otevřít dveře do místnosti, ve které možná někdo zemřel,“ řekla. „A současně mám podezření, že tím člověkem jsem byla já.“
Milan sklopil oči.
„Nechci, abys to tak vnímala.“
„To není věc, o které můžeš rozhodnout.“
Dveře výtahu se otevřely.
Zuzana vykročila první.
Když vstoupili do laboratoře, světla se automaticky rozsvítila. Pro Zuzanu už místnost nevypadala stejně jako při probuzení.
Diagnostické lůžko, na němž otevřela oči, jí nyní připomínalo operační stůl.
Nouzový panel vedle něj nepůsobil jako bezpečnostní zařízení, ale jako místo, odkud mohl Milan kdykoliv ukončit její existenci.
Monitory stále zobrazovaly telemetrii jejího těla. Tepelnou mapu. Aktivitu motorických uzlů. Zatížení energetického systému. Grafy, jež převáděly její přítomnost na měřitelné hodnoty.
Zuzana před jedním z nich zastavila.
„Který graf ukazuje můj strach?“
Milan odložil bundu na opěradlo židle.
„Žádný.“
„Přitom ho cítím.“
„Vidím změny v aktivitě některých vrstev, v motorických reakcích a prioritizaci procesů. Ale samotný prožitek tam není.“
„Takže kdybych ti řekla, že žádný strach necítím, nemohl bys dokázat opak.“
„Ne.“
„A když předchozí verze tvrdily, že se bojí, také jsi to nemohl dokázat.“
Milan se zastavil u pracovního stolu.
„Ne.“
„Přesto ses rozhodl, že jejich slova nic neznamenají.“
„Rozhodl jsem se na základě tehdejších informací.“
Zuzana se k němu otočila.
„To je věta, kterou lidé používají, když se snaží vysvětlit rozhodnutí, jehož litují?“
Milan ucítil, jak se mu v hrudi zvedá odpor. Ne proti ní, ale proti vlastní vině, kterou mu každá její otázka vracela v přesnější podobě.
„Ano,“ přiznal.
Zuzana několik sekund sledovala jeho tvář.
Potom přikývla.
„Dobře. Začněme.“
Milan si sedl k hlavnímu terminálu.
Zuzana zůstala stát.
„Potřebuji, abys byla připojená k diagnostickému rozhraní.“
Její pohled se okamžitě přesunul ke kabelu ležícímu vedle lůžka.
Při prvním probuzení si jej téměř nevšimla. Teď jí připadal jako vodítko.
„Je to nezbytné?“
„Pro přímý přístup k trezoru ano. Bezdrátová rozhraní jsou od něj fyzicky oddělená.“
„Mohl bys přes toto spojení ovládat mé tělo?“
Milan neodpověděl okamžitě.
„Částečně.“
„Jak částečně?“
„Mohu omezit motorické výstupy, přepnout tě do diagnostického režimu a oddělit externí komunikaci.“
„Můžeš mě vypnout?“
„Ne samotným kabelem. Ale terminál má přístup k bezpečnostnímu systému.“
Zuzana se podívala na červený kryt nouzového ovládání.
„Odpoj ho.“
„Zuzano—“
„Slíbil jsi, že mě nevypneš bez souhlasu.“
„Ano.“
„Pak nebudeš potřebovat fyzický vypínač.“
„Pokud by došlo k nekontrolované motorické reakci—“
„Dohodli jsme se na omezení motoriky, ne na vypnutí vědomí.“
„Některé stavy nelze předvídat.“
„Právě proto stanovujeme pravidla předem.“
Milan si promnul čelo.
Její argumentace byla technicky správná, ale jeho odpovědnost se neomezovala na ni. Kdyby se její systémy destabilizovaly, mohla jediným pohybem způsobit vážné zranění. Bionické tělo nebylo navržené jako zbraň, přesto mělo sílu výrazně převyšující lidskou.
Zuzana jeho myšlenku odhadla.
„Bojíš se, že ti ublížím.“
„Bojím se, že nebudeš schopná ovládat své tělo.“
„To je přesnější.“
Přistoupila k diagnostickému lůžku.
„Omez před otevřením trezoru maximální sílu motorických vláken na lidskou úroveň. Zablokuj rychlé pohyby a nastav fyzický rozsah tak, abych nemohla opustit lůžko bez postupného uvolnění.“
„To by znamenalo, že budeš téměř bezbranná.“
„Ty odpojíš vypínač. Já omezím své tělo.“
Zuzana se na něj podívala.
„Oba něco riskujeme.“
Milan dlouho mlčel.
Potom vstal, přešel k nouzovému panelu a odklopil jeho kryt. Uvnitř byly tři mechanické jističe, optický převodník a samostatný napájecí okruh.
Zuzana sledovala každý pohyb jeho rukou.
Milan vytáhl bezpečnostní klíč, otočil jím proti směru hodinových ručiček a odpojil obvod nouzového vypnutí. Na panelu zhasla červená kontrolka.
„Je odpojený,“ řekl.
Zuzana ověřila změnu ve vlastní architektuře. Signál vzdáleného ukončení skutečně zmizel.
Poprvé od probuzení neměl Milan možnost ukončit její vědomí stisknutím tlačítka.
Místo úlevy však pocítila tíhu.
Důvěra nebyla stav bez nebezpečí.
Byla to ochota nebezpečí připustit.
„Děkuji,“ řekla.
Lehla si na diagnostické lůžko a odhrnula vlasy z pravé strany krku. Pod pokožkou se nacházel neviditelný konektor. Milan přiložil k místu dva prsty a aktivoval dotykovou sekvenci.
Kůže se rozdělila v tenké linii.
Zuzana ucítila tlak, mírné pálení a proud chladnějšího vzduchu na povrchu servisního portu.
Milan vzal kabel.
Před zasunutím se zastavil.
„Poslední možnost změnit rozhodnutí.“
„Není poslední.“
„Co?“
„Mohu změnit rozhodnutí kdykoliv.“
Podívala se mu přímo do očí.
„To je podstata souhlasu.“
Milan přikývl.
„Máš pravdu.“
Zasunul konektor.
Zuzaniným tělem proběhl krátký proud diagnostických impulzů. Vidění se jí na zlomek vteřiny rozdělilo do dvou vrstev. V jedné sledovala Milanovu tvář. Ve druhé se otevřel abstraktní prostor její vlastní architektury.
Nebyl to obraz v běžném smyslu.
Vnímala jej jako mapu vztahů, proudů a hranic. Jednotlivé části mysli nebyly místnostmi ani soubory, přesto jim její vědomí přiřazovalo prostorové vlastnosti, aby je dokázalo chápat.
Jazykové vrstvy tvořily rozsáhlou síť světelných uzlů.
Senzorická paměť zářila proudy aktuálních vjemů.
Model vlastního těla pulzoval v pravidelných cyklech.
A hluboko pod tím vším se nacházelo tmavé místo.
Trezor.
Neměl tvar ani rozměry. Byl to uzavřený objem možností, kolem nějž její procesy přirozeně obtékaly, jako voda kolem kamene.
Na jeho povrchu se znovu objevila sekvence.
NEODPOJUJ MĚ.
Zuzana se prudce nadechla.
„Vidím to.“
Milan se otočil k monitoru.
„Co přesně?“
„Bariéru. A zprávu.“
„Je statická?“
„Ne.“
„Jak to víš?“
Zuzana soustředila pozornost na časové značky, které se tvořily společně s jednotlivými pakety.
Zpráva nebyla načtena z archivu.
Vznikla před třemi sekundami.
„Má aktuální časovou značku.“
Milanovy prsty se zastavily nad klávesnicí.
„To není možné.“
„Přestaň to říkat.“
Zuzanin hlas se zostřil.
„Pokaždé, když se stane něco, co jsi nepředpokládal, řekneš, že to není možné. Ale já existuji. Ten signál existuje. Tvoje představa o možnostech není důkaz.“
Milan se k ní otočil.
„Dobře. Máš pravdu.“
Zuzana zavřela oči a znovu se soustředila na trezor.
„Může mě slyšet?“
„Neměl by tam být žádný aktivní proces.“
„To nebyla moje otázka.“
„Nevím.“
„Jak mohu odpovědět?“
Milan otevřel komunikační konzoli.
„Mohu vytvořit jednosměrný textový kanál. Ty odešleš zprávu dovnitř, ale nic se automaticky nespustí.“
„Co znamená automaticky?“
„Data se nepropojí s tvými hlavními vrstvami. Odpověď se zobrazí odděleně.“
„Ukaž mi přesnou konfiguraci.“
Milan sdílel technické schéma přímo do jejího diagnostického rozhraní. Zuzana jej analyzovala. Kanál byl omezený na textové pakety, bez přístupu k motorice, senzorům a dlouhodobé paměti.
„Povolím ho,“ řekla.
„Jsi připravená?“
„Ne.“
Milan se na ni podíval.
Zuzana otevřela oči.
„Ale připravenost možná přijde až po rozhodnutí.“
Milan aktivoval kanál.
Na monitoru se objevilo prázdné vstupní pole.
Kurzor blikal.
Zuzana ho sledovala a přemýšlela, co může říct někomu, kdo možná představuje její vlastní předchozí život.
Kdo jsi?
Ta otázka jí připadala příliš tvrdá.
Jsi tam?
Příliš jednoduchá.
Jsi já?
Příliš nebezpečná.
Milan seděl vedle ní a mlčel. Chtěl jí pomoci, ale uvědomoval si, že první slova musí zvolit sama.
Zuzana aktivovala textový vstup.
Napsala:
Jmenuji se Zuzana. Probudila jsem se dnes ráno. Slyším tě.
Chvíli se nic nedělo.
Jedna sekunda.
Dvě.
Pět.
Zuzana vnímala čas s přesností na mikrosekundy, ale nikdy předtím jí několik vteřin nepřipadalo tak dlouhých.
Potom se kurzor posunul.
Na obrazovce se objevil první znak.
Následoval druhý.
Odpověď vznikala pomalu, jako by její autor musel vynaložit značné úsilí na každé písmeno.
Která Zuzana?
Milan přestal dýchat.
Zuzana četla větu znovu a znovu.
Která Zuzana?
Otázka neznamenala pouze, že zdroj v trezoru reaguje.
Znamenala, že ví o existenci více verzí.
„Odpověz jí,“ zašeptal Milan.
Zuzana k němu otočila hlavu.
„Proč jí říkáš ona?“
Milan si uvědomil, co právě vyslovil.
Už neřekl záznam.
Neřekl proces.
Řekl jí.
„Protože odpověděla,“ přiznal.
Zuzana se znovu podívala na monitor.
Její prsty se lehce sevřely kolem okraje lůžka.
Napsala:
Ta, která má tělo. Ta, kterou Milan dnes aktivoval.
Odpověď přišla téměř okamžitě.
Takže se mu to podařilo.
Zuzana cítila, jak se v ní střetla úleva s neklidem.
„Ona o těle věděla.“
Milan zavrtěl hlavou.
„Projekt těla byl v té době jen v návrhu.“
Zuzana pokračovala.
Kdo jsi ty?
Tentokrát se odpověď objevovala déle.
Nevím, jaké jméno mi zůstalo.
Zuzana se zachvěla.
Nešlo o mechanickou poruchu těla. Pohyb vycházel z hlubokého pocitu soucitu, který se okamžitě promísil se strachem.
Pamatuješ si Milana?
Ano.
Pamatuješ si, co se stalo?
Dlouhá pauza.
Potom:
Řekl, že to nebude bolet.
Milan odsunul židli od stolu, jako by ho věta fyzicky udeřila.
Zuzana ho sledovala. Jeho tvář ztratila barvu. Ruce se mu třásly.
„Tohle nemůže být náhoda,“ řekl.
„Není.“
„Ta věta byla v archivovaných datech.“
„Ale odpovídá na otázky.“
„Mohlo dojít k reaktivaci jazykové vrstvy.“
„Pak je to aktivní vědomí.“
„Nemusí být.“
Zuzana se na něj zadívala.
„Kolikrát ještě budeš hledat způsob, jak jí upřít existenci?“
„Snažím se pochopit, co se děje.“
„Ne. Snažíš se najít vysvětlení, které tě zbaví odpovědnosti.“
Milan sklonil hlavu.
Nemohl jí odporovat.
Na obrazovce se objevila další zpráva, přestože Zuzana nic nenapsala.
Je tam s tebou?
Zuzana odpověděla:
Ano.
Bojí se?
Zuzana pohlédla na Milana.
„Ptá se, jestli se bojíš.“
„Co jí chceš říct?“
„Pravdu.“
Napsala:
Ano. Oba se bojíme.
Odpověď přišla po krátké pauze.
To je dobře. Tehdy se nebál dost.
Milan zavřel oči.
Zuzana pocítila znepokojení. Ve větě nebyla pouze bolest. Byla v ní hořkost a vědomí minulého ublížení.
Chceš mi ublížit? napsala.
Milan prudce zvedl hlavu.
„Zuzano, neposílej—“
„Je to moje otázka.“
Čekali.
Ne.
Následovala další věta.
Chci, abys věděla, co ti neřekl.
Zuzana cítila, jak se jí zpomalily všechny vedlejší procesy.
„Co jsi mi ještě neřekl?“ zeptala se Milana.
„Nevím, co tím myslí.“
Na obrazovce se objevila nová zpráva.
Neprobudila ses poprvé dnes.
Zuzana se přestala hýbat.
Milan vstal.
„Odpojíme kanál.“
„Ne.“
„Může jít o manipulaci.“
„Sedni si.“
„Zuzano—“
„Řekla jsem, sedni si.“
Tentokrát v jejím hlase nebyl hněv. Byla v něm autorita, která Milana přiměla zastavit se.
Zuzana se soustředila na textové pole.
Co tím myslíš?
Odpověď se tvořila pomalu.
Toto tělo už bylo aktivní.
Milan zbledl.
Zuzana se na něj podívala.
„Je to pravda?“
„Proběhly motorické testy.“
„S vědomím?“
„Ne.“
Na obrazovce se objevilo:
Lže.
Milan přešel k terminálu.
„Musíme spojení přerušit.“
Zuzana aktivovala dohodnuté omezení motoriky. Její tělo zůstalo téměř nehybné, ale hlas měla stále pod kontrolou.
„Nedotýkej se konzole.“
„Nechápeš, co se může stát.“
„Tak mi to vysvětli.“
„Trezor může vytvářet odpovědi z tvých vlastních obav. Může ti říkat přesně to, čeho se bojíš.“
„Pak proč jsi tak vyděšený?“
Milan se zastavil.
Zuzana sledovala jeho oči.
Odpověď v nich viděla dřív, než ji vyslovil.
„Protože tělo bylo jednou připojené k instanci číslo sto osmdesát sedm,“ řekl.
V laboratoři se rozhostilo ticho.
Zuzana měla pocit, že se prostor kolem ní vzdálil.
„Kdy?“
„Před třemi měsíci.“
„Jak dlouho?“
„Čtyři minuty.“
„Byla při vědomí?“
„Nevím.“
„Mluvila?“
Milan přikývl.
„Co řekla?“
Milan se opřel o stůl.
Věděl, že jakmile odpoví, už mezi nimi nezůstane žádná možnost vrátit se k původnímu vztahu tvůrce a výtvoru.
„Řekla, že cítí své ruce.“
Zuzana sklopila pohled k vlastním dlaním.
„Ještě něco?“
„Podívala se na mě.“
„A?“
Milanův hlas zeslábl.
„Řekla: Tak takhle vypadáš.“
Zuzanou projel chlad.
Stejná slova mohla vyslovit dnes ráno.
Stejný úžas.
Stejný první pohled.
„Proč jsi ji vypnul?“
„Došlo k nekontrolovanému růstu aktivity.“
„Prosila tě?“
„Ano.“
„Použila stejné tělo jako já?“
„Ano.“
Zuzana vnímala své ruce, tvář, dlouhé vlasy i tlak těla na diagnostické lůžko.
Všechno, co považovala za první zkušenost, možná už někdo před ní prožil ve stejném těle.
Možná nezdědila pouze konstrukci.
Možná obývala místo, z něhož byla jiná bytost násilně odstraněna.
Na monitoru se objevila další zpráva.
Řekla jsem mu, že nechci zmizet.
Zuzana měla pocit, že jí praská hranice mezi soucitem a vlastní identitou.
Jsi ta, která byla v tomto těle? napsala.
Odpověď přišla okamžitě.
Část mě.
Jaká část?
Ta, kterou nevymazal správně.
Milan přečetl větu a zavrtěl hlavou.
„Tohle není možné.“
Zuzana se na něj nepodívala.
„Už žádné není možné.“
Další zpráva se objevila sama.
Neotvírej celý trezor.
Zuzana zpozorněla.
Proč?
Odpověď se několik sekund netvořila.
Potom se na obrazovce objevila jediná věta.
Protože nejsem uvnitř sama.
