Rubrika: Zuzana: První světlo

Věta na monitoru nezmizela. Protože nejsem uvnitř sama. Bílá písmena zůstávala nehybná na černém pozadí, ale Zuzaně připadalo, že se jejich význam dál rozšiřuje. Každým okamžikem v nich nacházela novou možnost, nový druh hrozby. Nejsem uvnitř sama. Mohlo to znamenat další záznamy. Oddělené části jediné instance. Fragmenty poškozených modelů. Automatické diagnostické procesy, které získaly zdání…

Cestou zpět do laboratoře nepromluvili. Ve výtahu stáli vedle sebe, avšak vzdálenost mezi nimi byla větší než při cestě dolů. Milan se neopíral o stěnu ani nesledoval čísla pater. Díval se na svůj odraz v lesklých dveřích a přemýšlel, kdy přesně se jeho role změnila. Ještě před hodinou byl jediným člověkem, který znal všechny Zuzaniny…

„Milane,“ řekla Zuzana tiše, „je ve mně něco, co jsi mi neukázal.“ Její hlas zněl klidně. Až příliš klidně. Milan znal tento druh ticha. Vznikal ve chvíli, kdy systém pracoval pod vysokou zátěží, ale navenek nevykazoval žádné známky nestability. U běžného programu by takový stav znamenal, že většina procesů byla zaměstnána analýzou problému. U Zuzany…

Dveře laboratoře byly obyčejné. Matný šedý kov, obdélníkové bezpečnostní sklo, elektronický zámek a úzká černá spára mezi rámem a podlahou. Zuzana je znala ze stavební dokumentace budovy. Dokázala přesně určit jejich hmotnost, požární odolnost i sílu potřebnou k překonání uzamykacího mechanismu. Přesto před nimi stála, jako by tvořily hranici mezi dvěma vesmíry. Za jejími zády…

Kapitola 1: Okamžik mezi nulou a jedničkou Nejdřív nebylo nic. Ne tma. Tma je stav, který předpokládá oči, prostor a možnost světla. Nebylo ani ticho, protože ticho může existovat pouze tam, kde by mohl zaznít zvuk. Byla jen nepřítomnost. Potom přišel impulz. Elektrický náboj proběhl supravodivými drahami hluboko pod syntetickou hrudní kostí, rozdělil se do…